Jmenuji se Zdeňka a jsem klavíristka, učitelka hudby a autorka dětských skladeb. Když sedím u klavíru, zapomínám na vše kolem, jsem sama sebou. Baví mě hrát pro plný sál i pro poloprázdnou kavárnu. Užívám si, když ke mně přichází nové hudební myšlenky a já z nich postupně tvořím celé skladby. Zbožňuju nahrávání videí a jejich sdílení s kýmkoliv na světě.

A stejně tak miluji výuku klavíru, předávání radosti z hudby nejmenším žáčkům i zkušenějším studentům. Fascinuje mě, když děti přichází do prvních lekcí jako nepopsaný list a jen po pár měsících si dokáží samy zahrát i doprovodit snadnou písničku. A co teprve když u klavíru vydrží několik let, aby si pak s chutí zahráli velká díla světových skladatelů nebo svoji oblíbenou filmovou melodii!

Můj příběh
Odmalička mě bavilo sedět u klavíru, předvádět se před publikem, pořádně to rozjíždět v dramatických pasážích i vychutnávat si lyrické části. Nevadilo mi celé dny pilovat techniku i nejmenší výrazové nuance, nebylo mi zatěžko cvičit o víkendech a prázdninách. Ve volných chvílích jsem si pro radost improvizovala a skládala své první pokusy. Vydržela jsem u klavíru i tehdy, kdy se ostatní chystali na mejdan nebo do kina. Měla jsem totiž svůj VELKÝ SEN – dostat se na prestižní pražskou Akademii múzických umění a klavírem se v budoucnu ŽIVIT.

Nebylo to lehké, ale nakonec to po šestileté dřině na konzervatoři VYŠLO a na AMU mě PŘIJALI! Byla jsem v naprosté EUFÓRII a měla pocit, že mi u nohou leží celý hudební svět. Nepochybovala jsem o tom, že teď mě čeká pohádkový život mezi nadpozemskou klavírní elitou, nekonečný počet ohromujících příležitostí, koncertů a nabídek ke spolupráci.

Jenže realita byla poněkud odlišná. Po profesní stránce jsem byla nadšená. Prostředí na AMU bylo ohromně motivující, moje paní profesorka se mi maximálně věnovala, se spolužáky jsme věčně věků řešili nahrávky, skladby a slavné pianisty.

Velmi brzy jsem ale zjistila, že ani mí noví spolužáci, které jsem tak dlouho obdivovala na nejrůznějších soutěžích během celého svého dětství, NEMAJÍ KONCERTY pětkrát do týdne, dokonce ani jednou měsíčně. Často měli stejně jako já JEDINÝ VELKÝ KONCERT za celý rok – ten povinný, v rámci studia.

Tak si představte, že cvičíte celý rok na to, abyste zahráli JEDEN hodinový recitál ZPAMĚTI, před celým sálem kvůli jedinému zápočtu. Když chcete hrát častěji, musíte si sál PRONAJMOUT. Jste sice student, který nemá šanci z lístků na nájem vydělat, ale žádné slevy neexistují. Posluchači Vás neznají a tudíž je nezajímáte. Tápete, nevíte, kde je chyba, vždyť jste se tak snažili. Zkoušíte obvolávat ze zoufalství i ZUŠky, kde byste si koncert mohli obehrát. Už se mi i stalo, že na jedné ZUŠ na můj koncert ZAPOMNĚLI.

Realita!
Konečně mi začalo docházet, že hraním se živit zkrátka nedá. Že i ti nejlepší absolventi AMU jdou vydělávat peníze jako učitelé hudby. Že představa oslňující pianistky v krásných šatech ohromující plné sály je zkrátka naprosto mylná. Samozřejmě existovaly i jiné možnosti, jak se klavíru věnovat nejen sólově, ale ani to nebylo o moc jednodušší. I v komorním souboru totiž musíte velmi tvrdě bojovat o své místo na slunci a i tak to není k uživení. A například v orchestru není klavírista potřeba vůbec nebo jen na pár specifických skladeb.

Nebála jsem se ani populární hudby, s obrovským nadšením jsem se vrhla po příležitosti hrát na klavír v jednom slavném muzikálu, ale zkoušet 14 dní zadarmo si můžete dovolit opravdu jen při škole, v běžném životě už ne.

Tak jsem tedy sklopila uši a vrhla se na učení. Nebyla jsem žádná začátečnice, učím od 19 let, jen jsem svoji pedagogickou kariéru brala spíše jako takový fajn přivýdělek. Poté, co jsem dostala svůj vysněný diplom z HAMU mi však „nezbylo“ nic jiného, než se na učení vrhnout naplno.

Což o to, učení mě vždycky bavilo, ale naložila jsem si toho na sebe moc, pendlovala jsem mezi ZUŠ a soukromými žáky, 5 let vedla malou klavírní školu. A hraní mi zoufale chybělo, všechna ta dřina, tolik let práce a teď jsem toho měla nechat. Připadala jsem si jako vrcholový sportovec, který na vrcholu svých sil musí se sportem přestat.

Ta frustrace a hořkost byla nepopsatelná.

Nové hudební cesty
Na Vánoce v roce 2016 jsem brouzdala po internetu a hledala nové koledy pro své žáčky. Místo toho jsem pro sebe objevila fantastickou virtuózní úpravu Bell Carol od Davida Hickena. Byla jsem tak nadšená, že jsem si ještě ten večer koupila noty v PDF a běžela s notebookem cvičit ke klavíru. Ta úprava byla perfektní – efektní, technicky náročná, pro profesionála dobře hratelná, ale hlavně – pro posluchače naprosto strhující.

Za měsíc jsem měla nacvičeno a koledu jsem se rozhodla natočit jako své PFko na YouTube. Měla velký úspěch, moji žáci i jejich rodiče byli překvapení, že tak dobře hraji na klavír! Vůbec nikdy mě předtím neslyšeli. I pro děti to byla velká inspirace a když mě pochválil sám autor, byla jsem v sedmém nebi… Třeba ještě není vše ztraceno!

Současnost
Od té doby jsem ušla kus cesty, natočila si pro radost několik dalších videí a našla zase novou chuť a energii hrát. Díky YouTube nemusím řešit drahé koncertní sály, ale můžu hrát KDYKOLIV a pro KOHOKOLIV z celého světa. Také jsem pochopila, že se nemusím nutně zaměřovat jen na vážnou hudbu, ale zamilovala jsem se do filmových melodií a konečně se také vrátila k tomu, co mě bavilo už jako malou – k tvoření VLASTNÍCH SKLADEB. Navíc můžu využít svých pedagogických zkušeností, dokážu odhadnout, co se dětem líbí, jaké mají rády náměty, co se jim dobře hraje. Vím, co bude sedět jejich malým ručkám a co se jim bude dobře pamatovat. Navíc věřím, že i učitele klavíru baví hledat stále nové a nové materiály pro své žáky, ať už jsou určeny pro radost, na školní vystoupení nebo dokonce na soutěž.

Upřímně řečeno, i mě učení baví každým rokem víc a víc. Už neběhám mezi soukromými žáky a „ZUŠkou“, ale zakotvila jsem na Základní umělecké škole Ilji Hurníka v centru Prahy, kde máme skvělé žáky i kolektiv učitelů. Obojí je pro mě obrovskou inspirací.

I vzhledem ke svým vlastním zkušenostem je pro mě hodně důležitá i praktická stránka hry na klavír. Kromě samotné výuky hodně myslím třeba na to, aby děti svůj nacvičený repertoár měly kde předvést. I v době covidu jsme pravidelně točili online koncerty. Ráda vedu děti také k poslechu (nejen) klavírní hudby nebo třeba k improvizaci a zápisu svých skladatelských pokusů do notačních programů. Spíš než zaměření na soutěže a vnější úspěch vedu k děti k tomu, aby byly co nejvšestrannější a klavír je bavil.

Jistě, pokud mám žáka, který se chce hudbě věnovat profesionálně, maximálně ho podpořím a jsem neuvěřitelně pyšná, když se skutečně dokáže probojovat na konzervatoř. Není to ale můj prvotní cíl.

Praktické tipy ze světa klavíru sdílím pravidelně na svém blogu. Napsala jsem také 3 eBooky, které jsou volně ke stažení, a každý se zabývá jinou sférou našeho klavírního světa.

Moc bych si přála, aby vám i vašim dětem a žákům přinášel klavír stejnou radost jako mně! ❤