Také si občas při letním cestování po cizích zemích říkáte, jak tu asi probíhá výuka klavíru? Měla jsem to štěstí, že jsem mohla vyzpovídat Vendulu Urbanovou, která již dvanáctým rokem působí jako klavírní pedagožka ve Francii.
Zajímala mě nejen koncepce tamní výuky, ale také jsem se dozvěděla, který nástroj je ve Francii nejpopulárnější a z čeho bychom si mohli vzít příklad. Také to, co jí v zemi „galského kohouta“ v oblasti hudebního školství chybí a čeho bychom si my, učitelé hudby v Čechách, měli vážit.
Vendy, jak ses vlastně ocitla ve Francii? Jaké byly začátky v cizí zemi?
Zkusit žít ve Francii, to byl můj sen, který si plním. Tatínek studoval začátkem 70. let francouzštinu na Sorboně, po návratu do vlasti měl do revoluce s učením „kapitalistického“ jazyka utrum. Nicméně francouzské vlivy byly u nás doma četné a po otevření hranic jsme do Francie, konkrétně do Paříže, s pravidelností jezdili. Poprvé v mých 10 letech mě Paříž naprosto uchvátila. Přirovnání básníka Karla Tomana, že je Paříž polykačkou duší, vystihuje naprosto přesně, jak silným magnetem se pro mě stala.
Po promoci na JAMU v roce 2007 jsem tedy sbalila kufr, opustila svá dosavadní zaměstnání (ZUŠ, konzervatoř a korepetice sboru) a vydala se do cizí země začít od nuly. Také jsem chtěla více objevit francouzský repertoár, specializovala jsem se na komorní hudbu, která byla v ČR vnímána spíše podřadně.
Začátky byly nelehké, vystačit s 20 eury na týden, po 3 roky bydlet na 9 metrech čtverečních, hlídat děti po celé Paříži a okolí, spát na matračce pod klavírem…Velká škola života, kterou ostatně doporučuji všem mladým. „Je ne regrette rien“ a udělala bych to zas a znova, přestože v roce 2007 byla Francie klidnější, než od roku 2015.
Od roku 2010 působím jako profesorka klavíru a korepetitorka baletu na Conservatoire Jean – Baptiste Lully v Puteaux, západním předměstí Paříže. Puteaux je mimochodem místo, kde žil malíř František Kupka a já jsem hrdá, že zde mohu zanechat české umělecké stopy.
Naše konzervatoř je obrovská, abyste si udělali představu, celkový počet pedagogů je kolem 120, profesorů klavíru 25, žáků cca 3000. Máme oddělení hudební (klasické a jazzové), taneční (všechny druhy tanců od hip hopu po klasický balet) i divadelní. Ředitele máme dva, uměleckého a administrativního, což je výborná kombinace. Konzervatoř není samostatná jednotka, spadá pod radnici a naším nadřízeným číslo jedna je paní radní.
Charakterizuj prosím tamní hudební školství. Máte ve Francii státní základní umělecké školy (srovnatelné se ZUŠ) nebo výuka probíhá pouze soukromě? A co střední a vysoké umělecké vzdělávání?
Hudební školství české a francouzské mohu směle porovnávat. V ČR jsem učila na státní i soukromé ZUŠ, konzervatoři a doprovázela dětský sbor, se kterým jsem jezdila do zahraničí.
Francouzské hudební školství se však velmi těžce srovnává s tím českým. Systém je zde méně jasný a těžce se v něm orientují i sami Francouzi. Žáci chodí do hudební školy (Conservatoire – hybrid ZUŠ a konzervatoří) po klasické škole. Ta však končí v 17 hodin!! I pro ty nejmenší. To znamená, že žáky učíme od 17 hodin do velmi pozdních nočních hodin. Jeden rok jsem končila i ve 22 hodin. Učí se v soboty a to celý den a také ve středy.
(Pozn.: Ve středu probíhá vyučování na základních školách pouze dopoledne nebo dokonce vůbec – pak se ale zpravidla vyučuje v sobotu. Záleží na konkrétní škole, protože ve Francii funguje hodně soukromých škol.)
Pokud budeme mluvit o třech základních stupních v ČR (ZUŠ, konzervatoř, VŠ), ve Francii ekvivalent české konzervatoře (školy specializované na 6 let s absolutoriem a diplomem opravňujícím učit na ZUŠ) neexistuje.
Milí čeští kolegové, buďme hrdí a važme si českých hudebních kořenů a pedagogického systému!! Hýčkejme si je! To Vám řekne většina hudebníků působících v zahraničí. Český system – MŠ, ZUŠ, (+ hudební výchova na ZŠ), konzervatoř, AMU a JAMU – má logiku a navazuje na sebe. Takový repertoár, který máme nahraný za 6 let studií na konzervatoři, nemůže „dohnat“ ani ten nejtalentovanější adept, protože to časově nelze skloubit. Může hrát dvě, tři hodiny po škole, pokud hlava ještě funguje. Je to nesrovnatelné s naším přirozeným vývojem, rozvržením času ke cvičení, zázemím, vnitřním klidem, zažitím, propracovanou metodikou a jejím použitím v praxi, bohatým instruktivním repertoárem českých autorů 20. století atd.
Stejně jako Ty, jsem absolventka kroměřížské konzervatoře a nedám na ni dopustit. Myslím, že hudebník musí být vnitřně svobodný, mít možnost volby. Profesoři nám předali, co mohli, lásku k umění, otevřeli nám hudební a umělecký svět a v Kroměříži jsem vždy cítila, ze hudba je na prvním místě. Jinde už to tak zdaleka nebylo. Opožděně díky všem profesorům!! 🙂
Vysoké hudební školy (státní) jsou ve Francii dvě, a to v Paříži a v Lyonu (obdoba JAMU a AMU) s obdobným systémem jako v ČR. Prestižní hudební školou je také Cortotova Ecole Normale, která má věhlas zejména v zahraničí. Jedná se však o školu soukromou, kde se školné šplhá do vysokých částek. Specializace mohou byt různé a diplomy také (zaměření na francouzské skladatele, sólovou i komorní hru, pedagogiku…). V praxi je většina studentů z asijských zemí. Velmi se mi líbí, že tato škola pravidelně spolupracuje s Českým centrem v Paříži, kde studenti koncertují a uvádí českou hudbu. Čeští muzikanti a hudebníci zde zanechali stopy, ať už to byl Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová, Otakar Vondrovic, Karel Husa, nebo Josef Páleníček či Rudolf Firkušný. Je potřeba to mladé generaci připomínat.
Velmi rozšířené je soukromé učení. Díky za něj!
Muzikalita, to je další bod k debatě. Ač země trubadúrů, ve Francii se příliš nezpívá (ale ono se všeobecně nezpívá!). V rodinách vůbec a ve školách minimálně. Já jsem z Moravy a moravské kořeny nezapřu. Jsem ráda, že se fenomén folkloru nevytratil a cimbálky stále existují. U nás se zpívalo a hrálo, a to veškeré styly. V moravské lidové písni je vše, krása slova a tónu, pravé city. Jsou to hudební šperky. Jak říkal Jan Skácel: „Před lidovou písní musíme stát v pozoru a se smeknutým kloboukem… „. Ne nadarmo se říká – když je Ti nejhůř, zpívej! Myslím, že právě v tom je základ a ona kolébka muzikality. A samozřejmě rodiče. Kdybych nebyla odmala obklopena hudbou a uměním, asi by mi trvalo déle najít si k ní cestu a proklestit se zarostlými chodníčky.
Myslím, že na většině českých hudebních škol je klavír bezkonkurenčně nejžádanějším nástrojem. Jak je tomu ve Francii?
Rozšířeným nástrojem je klavír, ale řekla bych, že mu konkuruje kytara. Oblíbený je tanec, a to od hip hopu přes moderní tanec, jazz až po klasický balet. Taky existuje hudební oddělení jazzové sekce, které má svoji popularitu.
Zajímalo by mě, jaké jsou ve Francii podmínky pro učitele hudby? Řekla bys, že jde o doceněnou profesi?
Podmínky pro učitele jsou dobré. Konkrétně naše konzervatoř byla postavena v roce 2013, sálů zde máme hned několik. Ten největší, Salle Gramont, čítá okolo 700 míst, nabídka koncertů je bohatá, mimo studentů zde vystupují profesionálové. O dramaturgii se pečlivě stará náš pan ředitel a zve téměř všechny umělce, kteří aktuálně vystupují v pařížských sálech. V prosinci u nás zpíval Pergolesiho Stabat Mater Philippe Jaroussky a před týdnem hostoval báječný Malandain Ballet z Biarritz…
Najít práci v oboru bylo velmi obtížné, měla jsem štěstí. Obesílala jsem spontánně pařížské konzervatoře a Puteaux jsem objevila víceméně náhodou. Hlídala jsem v Puteaux u jedné česko- francouzské rodiny děti a při procházkách s kočárkem jsem objevila větrný mlýn, ze kterého zněla hudba. Při bližším pátrání jsem se dozvěděla, že mlýn je součástí komplexu místní konzervatoře. Mimochodem v mlýně jsem později mívala korepetice se smyčcaři… byl to splněný daudetovský sen 🙂 Začínala jsem však korepeticemi baletu a teprve postupně založila svoji klavírní třídu.
Učitel, který má tzv. DE (diplôme d’état, řekněme ekvivalent českého absolutoria), učí 20 hodin týdně. Ten, který má CA (certificat d’aptitude, diplom AMU či JAMU), pak 16 hodin týdně. Nutné je však uspět ve státním konkurzu.
Jakým způsobem je ve Francii vedena administrativa?
Vše je elektronicky. Já navíc přidávám každému sešit, do kterého píší. Vysvědčení tady existuje formou elektronického hodnocení dvakrát za rok (v prosinci a v červnu). Vše se popisuje slovně hned v několika tabulkách, kde se hodnotí mj. samostatná příprava, vztah k textu, poslechu, rytmu, chodí-li na koncerty, hraje-li na besídkách…
Koncerty a jejich programy vytváří pedagogové individuálně, včetně obrázků. Předají sekretářce týden před koncertem, ta pouze vytiskne. 🙂 Hojně rozšířené jsou tzv. auditions croisées, kdy se domluví dva či více profesorů různých oborů a dělají koncert společně. Osobně dělám koncerty tématické, baví mě hledat repertoár. Letos máme témata jako Paříž, věčná múza umělců, Ženy – skladatelky, Věnováno…, Obrazy Františka Kupky v hudbě Leoše Janáčka.
Z čeho bychom si v naší české výuce mohli vzít příklad? A co bys naopak ráda implementovala do francouzské výuky?
Ideál by byl recept smíchaný z obou zemí. Do Francie by to chtělo kus naší disciplíny a organizovanosti, více zpěvu a propojenosti teorie s praxí, delší hodiny, povinné přijímací zkoušky, kratší prázdniny!… bylo by toho více.
Do ČR bych přivezla uměleckou svobodu, současný repertoár (nebát se ho hrát a propagovat soudobou hudbu), nové metody, hru z listu ( která je povinná i na zkouškách), cizí porotu na zkouškách, více multiprojektů a individuálních koncertů „na tělo“, prostor pro vlastní nápady a důvěru vedení v jejich uskutečnění, možnost studia bez ohledu na věk, zajímavé přednášky s autory klavírních škol, delší prázdniny… 🙂
Kdo je Vendula Urbanová
Vendula Urbanová je absolventkou kroměřížské konzervatoře a brněnské JAMU v oboru hra na klavír. Následovalo postgraduální studium klavírní a komorní hry na Conservatoire Marcel Dupré ve Francii.
V současné době pokračuje doktorským studijním programem na JAMU v Brně.
Od roku 2007 žije trvale v Paříži, kde se věnuje koncertní a pedagogické činnosti. Vendula působí na Conservatoire Jean-Baptiste Lully v Puteaux jako profesorka klavíru a korepetitorka baletu.
Kromě sólové hry se specializuje zejména na komorní hudbu. V současné době pravidelně koncertuje se sopranistkou Lucií Laubovou. Nahrává pro Český rozhlas Brno.
Vendula jako autorka mnohých pedagogických a multižánrových projektů spolupracuje s pěveckými sbory, zpěváky, instrumentalisty, herci i tanečníky jak v České republice, tak ve Francii. Recipročně propaguje českou a francouzskou hudbu v obou zemích.
