Máme za sebou první pololetí, energie z vánočních svátků dávno vyprchala, sluníčko nikde a do toho tu máme sezónu chřipek. Možná patříte mezi hrstku šťastných, kterým ani tohle neubírá na nadšení z naší krásné pedagogické práce. Co ale dělat, když máte najednou pocit, že není kde brát?Možná je to i váš příběh
Byla jednou jedna klavíristka. Když získala svůj vysněný diplom z klavírní pedagogiky, vrhla se s chutí do výuky dětí i dospělých. Tolik se těšila, až svoji radost z hudby předá svým nadšeným žáčkům! O výuce nemluvila jako o práci, ale brala ji jako své poslání.
Učila s nadšením malé i velké, mnoho hodin denně. Pilně se připravovala na výuku a ve svém volnu se vzdělávala. Jenže zdaleka ne všichni žáci jí vraceli to, co do nich sama vkládala. Někteří chodili nepřipravení, jiní s nadšením začali hrát, ale po pár měsících zjistili, že je třeba velké úsilí a raději se odhlásili.
Občas si vůbec nesedla s rodiči svých žáků. Do toho ji zatěžovala spousta papírování, služby a porady v práci. Klavíristka byla postupně jen víc zklamaná a unavená. Výuka ji přestávala těšit. Měla pocit, že selhala. A že není cesty, jak z toho ven.
Jak jsem začínala já
I tak by mohl začínat příběh mnohých původně nadšených pedagogů klavíru. Mám pocit, že nám spousta lidí závidí, že se živíme něčím, co nás opravdu baví, ale pro mnoho klavírních pedagogů nebyl primárně cíl studia vyučovat.
Mnoho klavíristů cvičilo tisíce hodin s vizí, že se jednou budou živit jako výkonní umělci – snili o tom, že své úsilí zužitkují na pódiích, ať už jako sóloví pianisté, korepetitoři, či v komorním souboru.
Dobře ale víme, jak těžké je v obrovské konkurenci prorazit a jen málokomu se tento sen splní.
Já měla to štěstí, že mě učení bavilo, ale přiznejme si, nečekala jsem, jak náročné je vyučovat 5 dní v týdnu, mnoho hodin denně. Vhledem k tomu, že jsem rozjížděla malou klavírní školu a k tomu učila na ZUŠ, občas jsem měla denně až 10 lekcí. A do toho řešila administrativu a třeba taky úklid WC.
Přiznám se, že i když mě nepostihl přímo syndrom vyhoření, bývala jsem úplně vyčerpaná a každé dva měsíce přišla o hlas.
Rodiče žáků
Taky mi určitě dáte za pravdu, že spousta starostí neplyne ze samotné výuky, ale z interakce s rodiči žáků nebo s vedením.
Já měla velké štěstí na naprosto báječné rodiče i prarodiče. Ale někdy mi dalo přeci jen trochu práce dostrkat je tam, kam jsem potřebovala. Tak například jednu svoji ukázkovou hodinu s novou žačkou jsem končila slovy: „Tak a za domácí úkol si vybarvíš toto cvičení.“ Byla to ta žabka z Klavihrátek, žádný nadlidský úkol.
Načež se její maminka zhrozila: “ Tak to ne, nepřeji si, abyste mé dceři zadávala úkoly, už tak toho má dost“.
Já: „To mě mrzí, v tom případě společně asi nebudeme moct spolupracovat.“
Jak to dopadlo?
Holčička se rozbrečela, že chce malovat žábu a hrát na klavír. A nakonec jsem učila hrát i maminku 😀
Ledové království
V neposlední řadě souvisí spokojenost pedagogů s tím, jaká je ve škole atmosféra, zda je v ní přátelský kolektiv a prima vedení.
Když jsem začínala učit v Praze, byl to po rodinném moravském přístupu skutečně šok. Velmi těžce jsme si s tehdejším vedením nesedli. Bylo to tak zlé, že bych pravděpodobně byla dřív nebo později ze školy „odejita“, tak jak to bylo tehdy běžné.
Vedení se u nás naštěstí změnilo a teď máme na ZUŠ úžasnou atmosféru, ale dobře si pamatuji na ten pocit strachu, když mi volali z kanceláře nebo na mrazivou náladu na poradách.
Syndrom vyhoření a jeho příznaky
Co když se všechno sejde dohromady a začíná toho být na vás moc?
Nemusí jít ještě nutně o syndrom vyhoření, ale pokud máte pocit, že jste dlouhodobě unavení, podráždění a bez chuti do práce, možná je načase zbystřit.
Než se totiž syndrom rozvine, vždy se plíživě objevují nejrůznější příznaky, že něco není v pořádku. Syndrom má tyto fáze:
1. Počáteční nadšení – vyhoření překvapivě hrozí nejvíc těm, kteří zpočátku svou prací žijí, není jim zatěžko udělat něco navíc, berou ji jako své poslání.
2. Vystřízlivění – to je ta chvíle, kdy i ten nejnadšenější pedagog zjišťuje, že nedokáže nadchnout každého žáka, může se objevit neúspěch na soutěži či na koncertě, pedagog se cítí být nedoceněn svým okolím, může se objevit i křivda ze strany studentů či jejich rodičů (např. přestup k jinému pedagogovi).
3. Frustrace – učitel začíná pochybovat o smyslu vlastní práce, protože se už tolikrát setkal s neúspěchem. Mohou se objevit i počínající emocionální a fyzické obtíže.
4. Apatie – učitel výuku bere jen jako zdroj obživy, dělá jen to nejnutnější, žáci ho obtěžují.
5. Vyhoření – nastává emocionální vyčerpání, pedagog cítí nechuť a lhostejnost k práci a pocit nedostatečného uznání. Má potíže se soustředěním, zapomíná. Zároveň se přidávají také fyzické příznaky jako poruchy spánku nebo chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, potíže se zažíváním nebo vysoký krevní tlak.
Podrobné informace o syndromu vyhoření, včetně testu, najdete zde>>
Co na to odborník
Na internetu najdete samozřejmě spoustu obecných rad, jak z toho ven a jak syndromu vyhoření předejít. Na konkrétní tipy pro nás pedagogy jsem se zeptala psychoterapeutky Hanky Toulavé.
Hani, co byste poradila někomu, kdo už zjevně bojujete s příznaky syndromu vyhoření?
Problém syndromu vyhoření je, že si ho často všimneme až ve chvíli, kdy už je pozdě. Možná máte pocit, že je to jen další den, kdy se necítíte úplně dobře – a pak se z jednoho dne stane týden, měsíc, několik měsíců… A až když jste tak vyčerpaní, že nemůžete ani vstát do práce, dojde vám, co se děje.
Tohle se děje kvůli fenoménu zvanému nakloněná plošina. Každý den se snažíte vyrovnávat drobné náklony – mentálně i emočně – až si nevšimnete, jak moc jste se ocitli v nerovnováze.
Pokud máte pocit, že se vás to týká, zkuste si vést diář nebo mood tracker. Skvělým pomocníkem jsou třeba omalovánky s 31 políčky, které si každý den vybarvíte podle nálady. Díky tomu snadněji uvidíte vzorce svého emočního stavu. Další důležitou podporou je psychoterapie, která vám pomůže vrátit se z nakloněné plošiny zpět na pevnou zem a do života.
A jak můžeme syndromu předcházet?
Buďte si vědomi toho, kde končí vaše odpovědnost. K vyhoření často vede pocit, že musíte dělat i to, co není ve vaší moci – například pracovat za žáky nebo donutit rodiče, aby něco udělali.
Pomáhá jednoduchá vizualizace tří kruhů:
1. První kruh – co ovlivníte přímo (většinou sebe, své chování).
2. Druhý kruh – co můžete ovlivnit nepřímo (například tím, že někoho požádáte o pomoc nebo mu nastavíte hranice).
3. Třetí kruh – co ovlivnit nemůžete (například chování druhých lidí, jejich priority nebo reakce).
Pokud se přistihnete, že se snažíte změnit něco, co patří do třetího kruhu, tahle technika vám může pomoci uvolnit tlak.
Další důležitou prevencí je slavit i malé úspěchy. Nejste jen stroj na učení – jste průvodce. Každý krok vpřed si zaslouží ocenění, ať už pro vás samotné, pro vaše žáky nebo jejich rodiče. Smyslem těchto malých oslav je na chvíli se zastavit, vnímat úspěch a vychutnat si radost z dobře odvedené práce. Když se to naučí vaši žáci, naučíte se to i vy.
Kdo je Hanka Toulavá
Jsem psychoterapeutka s přesahem do spirituality. Podporuji lidi na jejich cestě z náročných situací i těch, které se dotýkají spirituality nebo něčeho mezi nebem a zemí.
Aby nás učení bavilo…
Jistě se mnou budete souhlasit, že ne vždy je to takhle dramatické, ale někdy jsme zkrátka unavení, bez inspirace, máme pocit, že se naši žáci neposouvají tak rychle, jak bychom si přáli.
Já mám pro vás ale také pár tipů, kterými si spolehlivě zpříjemňuji výuku já, tak abych se do hodin těšila.
1. Repertoár vybírám i pro sebe
Když vybíráme s žáky nový repertoár, vždycky to dělám nejen s ohledem na to, co se líbí žákům a jak pro ně bude skladba přínosná, ale taky tak, aby se líbila mně. Možná se vám to bude zdát sobecké, ale jsou skladby, které NESNESU. Typicky ani ne tak proto, že by mi vadily hudebně, ale proto, že už jsem je vyučovala stokrát a pokaždé u nich bojovala se stejnými problémy.
Typicky mám osypky třeba ze Sonatiny G dur L. van Beethovena, noční můry jsem mívala z koledy Nesem vám noviny 😀
Proto si výuku dělám zábavnější. Stále hledám nové skladby, procházím zapomenuté sbírky, zkouším třeba i méně známé etudy a když už nevím coby, napíšu si něco sama 🙂 Moji pokročilí studenti jsou naštěstí všichni velmi samostatní a často si přinesou skladby o kterých jsem nikdy ani neslyšela.
Hodně si pomáháme s kolegy, inspirujeme se na postupových zkouškách nebo na třídních koncertech. Nebojím se je poprosit o radu, jakou skladbu zvolit na soutěž nebo na absolventské vystoupení.
I když moc neexperimentuji s klavírními školami a jako základ volím pořád dokola to samé, aspoň je doplňuji z mnoha dalších různých zdrojů.
Tip: Spoustu neoposlouchaných skladeb najdete tady>>
2. Odpočinek
Nejvíc unavená a nemocná jsem bývala, dokud jsem neuměla říct „ne“ a učila opravdu neskutečné množství hodin na ZUŠ i soukromě.
Pokud to máte podobně a nadúvazek není ani tak otázka přežití, ale spíš snaha vyjít každému vstříc, pak moc doporučuji, brzděte ještě mnohem dřív, než se přihlásí o slovo první známky únavy.
Když se tak stane, je většinou školní rok v plném proudu a my nemáme kdy vypnout nebo jak žáky s čistým svědomím předat někomu jinému, na koho bychom se mohli spolehnout.
Pamatuji si, jak jsem se „učila“ naplánovat si odpočinek a hlavně zpočátku s těmi všemi lekcemi a povinnostmi nedokázala skloubit volný čas. Začínala jsem učit sice často až po poledni, ale běžně končila dlouho po osmé večer.
Výsledek? Nebylo prakticky možné už stihnout kino, večeři nebo skleničku s kamarádkou, hlavně jsem ale byla tak vyčerpaná, že jsem stejně na nic z toho neměla náladu.
Dopoledne jsem ale k odpočinku naplno využít neuměla. Jednak byli všichni v práci, ale navíc jsem se nedokázala do ničeho naplno ponořit, protože jsem stále sledovala čas a říkala si, že se přece nemůžu flákat ve všední den dopoledne. Většinou jsem si tedy vždycky našla nějaké resty.
Až postupně jsem se naučila dávat si do rozvrhu třeba svůj běh nebo jógu. Pokud to bylo možné, s kamarádkami jsem zašla místo na skleničku na společný oběd. S manželem jsme jednu dobu chodili nárazově i na badminton, když měl zrovna čas. Mělo to tu nevýhodu, že jsem se odpoledne nemohla pohnout, ale zase jsem měla dobrý pocit z dobře stráveného společného času i z toho, jak jsem dala tělu pěkně zabrat.
Tip: Dejte si relax do svého diáře. I kdyby to znamenalo, že si budete od 10:00 do 11:30 v pátek vymalovávat nebo číst, přestože na vás bude vyčítavě koukat nevyžehlené prádlo.
Dopoledne bývá také častěji volno třeba na masážích, u kadeřnice či ve wellness. Jedna má kolegyně chodila zase pravidelně ráno plavat.
3. Co vás baví nejvíc?
Pokud učíte na základní umělecké škole, máte možná taky plné ruce práce, abyste s žáky zvládli předepsaný repertoár a na nic dalšího už nezbývá čas. Ale pokud je něco, co vás i žáka neskutečně chytne, vždycky si najdete 5 minut, jak právě tuhle činnost „propašovat“ do výuky.
Tak třeba já se naprosto našla v doprovodech písniček. U nás v ZUŠ se jim nikdy moc péče nevěnovalo, většinou děti naučíme v začátcích Sedí liška pod dubem s tónikou a dominantou a pak se víc doprovodům věnují až na semináři v 6. ročníku.
Já si ale čím dál víc uvědomuji, že dovednost zahrát si písničku chci předat všem svým žákům. A nejen to, je to i část hodiny, která mě opravdu baví.
Písničkám se věnujeme třeba jen 5 minut a ještě se snažím, aby logicky doplňovaly to, co dalšího zrovna hrajeme. Například místo etudy na rozklady v levé ruce zadám písničku, v níž spolu rozklady nacvičíme.
Jak na doprovod nejlehčích lidových písniček najdete v článku tady>>
Podobně mě baví třeba čtyřruční hra z listu nebo elementární improvizace. Několik žáků mi doneslo vlastní drobnou skladbičku a tak jsem je naučila pracovat s programem MuseScore, aby si ji mohli rovnou zapsat. Uznávám, že na tohle už bylo potřeba víc času a věnovali jsme se mu až na samém konci školního roku.
S jedním dospělým žákem jsme teď zase nacvičili skladbu na dva klavíry, byla to tedy velká výzva i pro mě a donutila jsem se tak zase začít cvičit. Ale věřte mi, skutečně mě to bavilo.
4. Programní koncerty
Naplánujte si celý třídní koncert z toho, co vás nejvíc těší! Co třeba jednou místo klasické třídní besídky uspořádat koncert filmových a populárních melodií?
Nebo co třeba všechny děti popárovat a udělat koncert čtyřručních/šesti ručních/osmi ručních skladeb? Zapojte také jiná oddělení nebo rodiče, pokud jsou také muzikanti. Vsadím se, že i když třeba 100% nedodržíte osnovy, koncert bude mít velký ohlas!
5. Inspirace
Pokud máte pocit, že nadšení vás i vašich žáků začíná pomalu ale jistě stagnovat, zkuste se nechat nakopnout „zvenčí“.
Hodně může pomoci nějaký vzdělávací seminář, kurzy nebo třeba jen inspirativní video na YouTube.
Budu k vám upřímná, já taky nemám zpravidla sílu ani čas ještě o víkendu vyrážet na kurzy a školení. Ale hodně mě baví online inspirace, kde si můžu vybrat přesně to, co zrovna hledám.
Takovým nakopávačem pro mě byl třeba kurz Malý klavírista s Evou Lorenc, kde jsem si mohla poslechnout přesně to, co jsem zrovna řešila.
Taky mě nesmírně baví semináře, které máme v rámci školy i pro další pražské pedagogy.
Je mi jasné, že ne na každé ZUŠ je něco takového možné, ale vím, že je teď čím dál víc různých skvělých lektorů, kteří jsou ochotni dorazit za vámi i přes půl republiky (Linda Horňáková, Hana Švajdová a další).
Nebo naopak můžete výlet naplánovat vy 🙂 V rámci šablon jsme s žáky zavítali třeba do Hradce Králové do firmy Petrof a opravdu moc si to užili 🙂
Co všechno v Petrofu uvidíte jsem psala tady>>
Stejně tak můžete zajet třeba společně na koncert nebo do muzea. Moje „rodná“ ZUŠ v Kroměříži jezdila pravidelně třeba do Brna do divadla a vždy bylo plno.
Pokud se nebojíte formulářů, třeba vás zaujme i větší projekt. V rámci programu Erasmus plus se dá vycestovat i do zahraničí. My sice zatím program nevyužili, ale přijela k nám moc milá návštěva ze Slovinska. I to bylo příjemné zpestření. O výuce klavíru ve Slovinsku jsem psala v tomto článku.
Pár rychlých tipů na konec
Někdy se to všechno nahrne a my máme pocit, že přestáváme mít situaci pod kontrolou. Pak je dobré vědět, co nás zaručeně aspoň trošku dostane do klidu. Tohle pomáhá mně:
Pohyb
Doteď si pamatuji, jak jsem po jednom telefonátu od vedení dělala ve třídě dřepy s výskokem, abych se trochu uklidnila. Tehdy mi nepřišel žák a měla jsem možnost to trošku rozdýchat. Teď už to naštěstí nepotřebuji :), ale pokud často narážíte na stresující situace, může pomoci kratičké protažení, třeba v podobě jogínských pozdravů slunci. Pokud máte možnost, tak třeba i jen vyběhnout schody. Pokud nemáte v nabitém dni ani chvilku pro sebe, zkuste si pohyb naplánovat po výuce – jděte třeba část cesty domů pěšky.
Meditace
Meditovat jsem nikdy neuměla, ale když jsem ve stresu, uvědomuji si, že zapomínám pořádně dýchat. Hodně mi proto pomáhá soustředit se na svůj dech, výborné je toto snadné cvičení:
- Zhluboka se nadechněte nosem po dobu čtyř sekund (já počítám jen odhadem)
- Zadržte dech na čtyři sekundy.
- Pomalu vydechněte nosem po dobu čtyř sekund.
- Opět zadržte dech na čtyři sekundy a opakujte.
Klavír
Také mě vždycky spolehlivě uklidňovalo hraní na klavír. Když jsem byla hodně unavená a zahlcená, zahrála jsem si po výuce pár svých oblíbených skladeb a hned mi bylo lépe.
Čokoláda
Ne že bych vás chtěla nabádat k tomu, abyste začali stres zajídat (nedej Bože zapíjet), ale kousek kvalitní hořké čokolády umí občas divy.
A ještě poslední tip na závěr…
Nemáte pocit, že do žáků, kteří si to ani nezaslouží, vkládáte někdy mnohem větší úsilí než do těch „fungujících“? Já se přistihla, že to často dělám. Typicky jsou to ti talentovaní, kteří ale necvičí. Často na hodině uděláme obrovský pokrok a za týden – ó hrůza – je to snad ještě horší!
Pokud padáte na ústa, začněte osekávat nadbytečnou péči právě o ty, kteří o to vlastně nestojí. Cvičte s nimi, poraďte jim, ale sami vědomě šetřete síly.
A jak to mám teď já?
Mám obrovské štěstí, že se mi podařilo vybalancovat počet hodin na ZUŠ a tvorbu online projektů tak, že si oboje užívám naplno. Do „zušky“ se pokaždé těším a moji žáci jsou moje radost, pýcha a neskutečná inspirace i pro mé online projekty.
Ve škole máme stále veselo díky skvělému vedení, což je ale samozřejmě věc, která se nedá nijak ovlivnit. Kdybych měla ale zažívat dusno, které jsme tu měli před lety, asi bych byla nucena hledat jinde.
S rodiči žáků vycházím na 99% výborně, ale po všech těch letech už dokážu odhadnout, kdy to může začít drhnout. Pokud cítím, že nejsme na stejné vlně, nebojím se nabídnout možnost změnit pedagoga nebo doporučím soukromou výuku. Někdy už jen tenhle vstřícný krok pomůže otevřít problém a vzduch se pročistí.
A ano, už jsem se naučila odpočívat 🙂 Nejen před nebo po výuce, ale když cítím, že je toho na mě moc, dokážu se vědomě „zpomalit“ i v práci. Většinou samozřejmě chodím domů úplně vyšťavená a vymluvená, ale zároveň i spokojená s pocitem dobře vykonané práce.
A já bych vám také moc přála, aby i pro vás byla práce vždy jen radost, abyste se na výuku těšili a vždy cítili tolik potřebnou rovnováhu. Moc zdravím a posílám hodně sil!
Pokud vás zajímají tipy pro učitele, neoposlouchaný repertoár pro malé i velké či doprovody lidových písní, pak vás budou určitě bavit i mé emaily, v kterých pravidelně radím svým kolegům pedagogům i amatérským pianistům.
Aby vám už žádný další email neutekl, přihlaste se k odběru novinek tady>>
