Už několik měsíců před letními prázdninami se nemůžu dočkat, až se natáhnu k vodě s pěknou knížkou nebo si s manželem pustíme nějaký pěkný film, ne jen pár epizod bezduchého seriálu. O to větší je pro mě překvapení, když den „D“ konečně přijde a já najednou nevím, po čem sáhnout. Pokud to máte podobně, zde je pár tipů na filmy s hudební tematikou, které možná už znáte, ale třeba si je rádi připomenete. 

1. Amadeus (1984)

Oskarový velkofilm Miloše Formana jistě není třeba představovat. Možná vás ale překvapí, že velká většina natáčení probíhala na území tehdejšího Československa, a to nejen v Praze (například ve Stavovském divadle), ale také třeba ve velkolepém Sněmovním sále v Arcibiskupském zámku v Kroměříži. Ta se stala „sídlem salcburského arcibiskupa“ i dějištěm maškarního bálu.

Tím, že z Kroměříže pocházím, mám potřebu tento fakt všude psát a každému doporučuji Hanácké Athény navštívit 🙂 Pokud tedy ještě nemáte plány na dovolenou, udělejte si výlet do tohoto nádherného moravského města a užijte si prohlídku zámku i překrásných zahrad, které jsou zapsané na světový seznam památek UNESCO.

Dost už ale s reklamou na Kroměříž. Co jsem se dozvěděla teprve nedávno, že roli malého génia, který vystupuje jako klavírista a houslista před papežem v Římě, obsadil uznávaný český pianista Miroslav Sekera. Na nahrávání soundtracku k filmu se zase podílel i samotný Ivan Moravec.

Také jsem se dočetla, jak náročné bylo natáčet americký film  na půdě socialistického Československa. Největší problémy vyvstaly ve Stavovském divadle. Tehdejší ředitel divadla, kovaný soudruh Jiří Pauer (ano, znáte ho i jako hudebního skladatele), prý zarputile odmítal, aby do divadla vkročil „americký zrádce“ Miloš Forman. Spor trval skoro rok a vyřešil ho až přímý zásah ministerstva kultury.

Jako další problém se ukázala snaha natáčet v divadle bez elektrických světel. Velké množství svíček totiž vyžadovalo přítomnost vyššího počtu hasičů v záloze. V takovém počtu by je však nebylo možné při natáčení skrýt. Proto hasiči dostali historické kostýmy a spolu s ostatními diváky si zahráli komparz.

Mnozí muzikologové upozorňují na odchylky od historických faktů (například už samotná osudová řevnivost mezi Mozartem a Salierim), přesto film dělá vážné hudbě jen tu nejlepší reklamu. Věděli jste, že po premiéře vzrostl v USA prodej gramofonových desek s Mozartovou hudbou o 30%?

2. Farinelli (1994)

Carlo Broschi, zvaný Farinelli (1705 – 1782), patřil mezi nejobdivovanější operní zpěváky 18. století.  Proslavil se jako sopranista (byl kastrát), který vyzpíval tři a půl oktávy a dokázal udržet tón celou minutu.

Podobně jako v případě současných hvězdiček pop-music, ani Farinellimu hvězdná kariéra nezaručila štěstí v osobním životě. Přestože byl na jednu stranu hýčkán a obdivován davem, na druhou stranu trpěl často pocitem osamělosti a nejistoty. Ačkoliv si na nezájem žen nikdy nemohl stěžovat, trpěl svojí neplodností, ostře kontrastující se svou tvůrčí potencí.

Důležitou dějovou linkou je vztah s bratrem, který byl za zpěvákovu kastraci zodpovědný a který se snažil přiživit na jeho slávě, dělal mu manažera, společníka i skladatele.

Party Farinelliho, které žádný ze současných zpěváků není schopen uzpívat, byly ve filmu rozděleny mezi kontratenora D. L. Ragina a sopranistku Ewu Mallas-Godlewskou, sestříhány a poté počítačově zpracovány, aby bylo dosaženo jednotné barvy hlasu. Úspěch filmu vyvolal renesanci zájmu nejen o Farinelliho, ale i o barokní operu vůbec.

Zaujalo mě, že tradice kastrátů pokračovala až do roku 1903, kdy byla oficiálně zakázána papežem Piem X. Do té doby se neoficiálně tolerovala. Ještě v 19. století vystupovali kastráti v několika Rossiniho a Meyerbeerových operách. Posledním kastrátem byl Alessandro Moreschi (1858-1922), člen Sixtinské kaple, jehož hlas se podařilo počátkem 20. století zaznamenat.

Pokud vás tato problematika zajímá hlouběji, přečtěte si kousek velmi zajímavého článku z archivu časopisu Harmonie.

3. Záře (1996)

Australský film pojednávající o životních osudech klavíristy Davida Helfgotta (narozen 1947), trnité cestě za štěstím, vážné duševní chorobě i o vztahu mezi otcem a synem.

Talentovaný David se učí hrát na klavír pod vedením svého despotického otce. Ten však nemá odpovídající vzdělání a odmítá syna svěřit do rukou odborníka. David na sebe upozorní na místní soutěži, po které mu jeden z porotců nabídne profesionální výuku zdarma. David poté zvítězí v celostátním klání a otevírá se mu možnost studií v Americe. V odchodu do zahraničí mu však brání nedostatek financí a především otec.

Hudbě se David věnuje dál a nakonec se mu bez vědomí otce podaří získat stipendium na Královské hudební škole a odjíždí se vzdělávat do Londýna. Tam věnuje veškerou svoji energii zdokonalování svých pianistických dovedností a začíná se před ním rýsovat skvělá kariéra. V té chvíli se ale u Davida projeví vážná duševní choroba…

Velmi silný příběh, kde vás kromě úžasné hudby dostane i představitel hlavní role, skvělý Geoffrey Rush, který si za ztvárnění Davida vysloužil  Oskara, Zlatý Glóbus a spoustu dalších prestižních ocenění.

4. Pianista (2002)

Životopisný příběh mladého klavíristy Władysława Szpilmana (1911 – 2000) v okupovaném Polsku za 2. světové války. Myslím, že ani tento film nemusím dlouze představovat, možná by vás ale zajímaly pianistovy osudy před nástupem nacismu a po skončení války.

Władysław Szpilman se narodil do židovské rodiny jako nejstarší syn. Studoval na Hudební akademii Fryderyka Chopina ve Varšavě, poté získal stipendium Akademie umění v Berlíně, kde se věnoval hře na klavír a kompozici. Nástup nacismu v roce 1933 ho však donutil k návratu do vlasti. I tam se nadále věnoval hudbě, působil jako klavírista v polském rozhlase a také zkomponoval několik písní, které mu přinesly značnou popularitu.

23. září 1939 hrál v posledním vysílání polského rozhlasu koncert z díla Fryderyka Chopina. O chvíli později německé bomby dopadly na Varšavu a polský rozhlas utichl. O šest let později byly tytéž skladby v provedení Władysława Szpilmana uvedeny v prvním poválečném vysílání.

A jak se pianista protloukal životem po válce? Vrátil se k práci v polském rozhlase a stal se ředitelem hudebního vysílání. Koncertoval a komponoval populární písně, scénickou hudbu, muzikály i symfonické skladby. V 50. letech se oženil s Halinou Grzecznarowskou. Více si o životě Władysława Szpilmana můžete přečíst zde.

Szpilman vydal již v roce 1946 vzpomínkovou knihu Smrt města, ve které popsal skutečnosti, které se neshodovaly s tehdejší oficiální verzí života ve varšavském ghetu, proto vyšla cenzurovaná a v malém nákladu. Teprve po více než padesáti letech vydalo německé nakladatelství Ullstein revidovanou a doplněnou verzi knihy pod novým názvem Zázračné přežití, v Anglii poté vyšla pod názvem Pianista. Ve Velké Británii a v USA byla vyhlášena nejlepší knihou roku 1999 a v roce 2002 byla zvolena nejlepší knihou roku i francouzským literárním časopisem Lire. Byla přeložena do mnoha jazyků. Právě na základě této knihy natočil Roman Polanski v roce 2002 film Pianista, který byl oceněn Zlatou palmou na filmovém festivalu v Cannes a v roce 2003 získal 3 Oscary.

5. Hilary a Jackie (1998)

Britský snímek Hilary a Jackie líčí osudy talentovaných sester du Préových, z nichž mladší Jacqueline (1945 – 1987) se stala jednou z nejvýznamnějších světových violoncellistek dvacátého století. Film zachycuje komplikovaný vztah obou sester od dětství až do Jacquelininy předčasné smrti ve věku 42 let, kdy virtuoska zemřela na roztroušenou sklerózu.

Příběh začíná dětstvím hrdinek, popisuje blízký vztah sester i jejich vzájemnou rivalitu, první hudební úspěchy i nezdary. Zatímco Jacqueline ve svém oboru prorazí a sklízí obrovské ovace, její sestra Hilary na hudební kariéru rezignuje a s manželem se usadí na venkově. Závěr líčí neúprosný postup smrtelné choroby, která se ohlásila v Jacquelininých sedmadvaceti letech, a finální smíření se sestrou.

Film se dočkal velmi protichůdných reakcí. Není totiž pouze o hudbě, ale i o životě s geniální osobností, odvrácené straně slávy, o vážné nemoci a komplikovaných rodinných vztazích. Proti filmu se vyslovila řada významných umělců, mj. houslisté Yehudi Menuhin a Itzhak Perlman či cellisté Julian Lloyd-Weber a Mstislav Rostropovič. Kvůli kontroverznosti projektu odřekla zamýšlenou koprodukci společnost BBC. Spolupráci odmítla také společnost EMI, která vlastní většinu původních nahrávek Jacqueline du Pré. Dílo, které umělkyně nejvíce proslavila, Koncert pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara, však přesto ve filmu a na soundtracku zazní přímo v jejím podání.

Film byl natočen podle vzpomínkové knihy Hilary du Pré a jejího bratra Pierse, jež vyšla ve Velké Británii v listopadu 1997. Vedle knihy sourozenců du Préových, zachycující spíše rodinné vztahy než biografické údaje, vyšel také klasický životopis, nazvaný Jacqueline du Pré, který napsala cellistka Elizabeth Wilsonová s podporou Jacquelinina bývalého manžela, Daniela Barenboima.

Nenašli jste svůj oblíbený? 

Pokud jste v článku nenašli svého favorita, mrkněte také na pokračování 5 nejlepších hudebních filmů 2, kde je další várka skvělých, i když ne tak známých hudebních klenotů.

Užívejte léta! 🙂